Podle Romana Jocha, Tomáše Haase či vítězného kandidáta Miloše Zemana bylo druhé kolo českých prezidentských voleb klasickým střetem levice a pravice. Patřím k těm, kteří tuto interpretaci odmítají. V následujících řádcích vysvětlím proč.
Druhé kolo nebylo soubojem levice a pravice, nýbrž levicového populismu s levicovým elitářstvímidnes
Sám poražený kandidát Karel Schwarzenberg výslovně odmítl dělení na levici a pravici. Už to je samo o sobě definičním znakem alternativně levicových hnutí jako evropští zelení či piráti. Právě Strana zelených přitom Schwarzenberga poprvé poslala do čela Černínského paláce, kde setrval dodnes. Základní koncepcí jeho zahraniční politiky je v žádném případě si nepohněvat Evropskou unii a za každou cenu setrvat v „hlavním proudu integrace“. V Senátu podpořil např. zákon o obnovitelných zdrojích energie nebo registrované svazky homosexuálních párů.
Schwarzenbergovu kandidaturu podporovali nejrůznější umělci jako David Černý, Zdeněk a Jan Svěrákovi, Vladimír Mišík, Pavel Vítek a mnoho dalších. Mnozí z nich v minulosti kritizovali Václava Klause a někteří se i aktivně zapojili do protestů proti jeho politice. Prezident byl těmito kruhy kritizován např. za to, že „nepodporuje kinematografii“, tedy že se vyjádřil proti přerozdělování peněz daňových poplatníků směrem k filmařům. S nelibostí mnozí z nich nesou i jeho tvrdou kritiku současného směřování evropské integrace, odmítání teorie antropogenního globálního oteplování, případně že nesdílel jejich nadšení pro kontroverzní Kaplického knihovnu. Obecně Klausovy ekonomicky liberální a kulturně konzervativní názory kritizují z pozice levicových elitářů. To umocňují svým zdůrazňováním odkazu Václava Havla – levicového elitáře par excellence. Za Schwarzenberga se pak postavili i představitelé zelené levice Ondřej Liška a Eliška Wagnerová, levého křídla ODS Bohuslav Svoboda a Jiří Pospíšil či část sociálních demokratů jako Petra Buzková nebo neúspěšný prezidentský kandidát Jiří Dienstbier.
Schwarzenberg rovněž výrazně zabodoval mezi mladými voliči. Mnozí z nich vnímali Schwarzenberga jako pravicového kandidáta. Nicméně jejich sympatie nebyly podloženy ani tak principiálně pravicovými názory, jako obecně neideologicky elitářským postojem, který si někdo může mylně spojit s pravicí: „Karla volí úspěšní, slušní, kulturní a vzdělaní lidé. Chci být také takový, proto volím Karla.“ S tímto postojem se pojí i odpor k táboru Miloše Zemana, který je spojován se „sockami“, Ruskem, korupcí, komunismem, buranstvím nebo hulvátstvím. „K tomu mám odpor, takový nechci být – proto volím Karla.“
Vítěz voleb Miloš Zeman na druhé straně představuje tradiční sociálně demokratickou levici. Ve svém druhém spotu se jasně vymezil proti Schwarzenbergovi, který mluví „jenom k lidem z pražských salonů“. Staví se do role člověka, kterého trápí snižování mezd normálních lidí nebo zvyšování cen. Tento typ levice je populistický v obou významech tohoto slova – říká lidem, co chtějí slyšet, a vymezuje se proti elitám.
Někoho udivuje, že takto profilovaného kandidáta podpořil pravicový prezident Klaus. Přitom na stranu Schwarzenberga se postavit nemohl – boj proti levicovému elitářství je leitmotivem jeho prezidentství. Tradiční levice a její představitel Zeman pro něj sice představují ideového oponenta, nikoliv však ohrožení základních demokratických principů. Navíc Miloš Zeman přes svůj deklarovaný eurofederalismus několikrát prohlásil, že odmítá tzv. „eurohujerství“, a je i proti Evropskému stabilizačnímu mechanismu. Kromě toho opakovaně vyjádřil silnou averzi vůči environmentalistům. Je tedy logické, že ho dosluhující prezident podpořil.
Pravičáků, kteří se skřípěním zubů volili jednoznačně levicového kandidáta, bylo více. Někteří by je za to nejraději exkomunikovali. Možná by si však sami měli položit otázku, zda je skutečně sociálně demokratický prezident větším zlem než posilování vlivu levicových elitářů.
