Litvu ovládají xenofobové, homofobové, šovinisté a podobná individua. Alespoň o tom před pár dny informovala média. Byli jsme informováni o tom, že tamní Sejm schválil homofobní zákon proti "podrývání rodinných hodnot." Dočteme se, jak jsou všichni znepokojeni od švédského premiéra v čele Unie po lidskoprávní aktivisty z Human Rights Watch či Amnesty International. Ptá se však někdo, proč k prosazení tohoto zákona došlo?
Samozřejmě, že ne. To by totiž ze strany gay aktivistů, lidskoprávních organisací a Evropské unie vyžadovalo jistou dávku sebereflexe.
Roku 2007 a 2008 se v Kaunasu a Vilniusu objevily pokusy o uspořádání pochodů tzv. homosexuální hrdosti ze strany organisací financovaných Evropskou unií. Na těchto pochodech, jež se konají i v dalších zemích Západu, je pozoruhodných několik skutečností.
V první řadě to, že má jít o vyjádření jakési hrdosti na svoji menšinovou sexuální orientaci. To dost lidí udivuje. Upřímně řečeno, neznám člověka, který by byl hrdý na něco takového. Mám snad být hrdý na to, že jsem heterosexuálem? A pokud bych byl, nejednalo by se již o projev homofobie? Proto se nelze divit, že tyto pochody vyvolávají v lidech spíše odpor k této orientaci, než nějaké pochopení a toleranci.
Další zajímavou skutečností je postoj některých (a já si troufnu říci většiny) homosexuálů k těmto akcím. Ten postupně vyplouval na povrch v průběhu internetových diskusí kolem osledního pochodu v Brně, v jehož čele stála předchůdkyně Michaela Kocába Džamila Stehlíková. Tito lidé se vyjadřovali v tom smyslu, že se za účastníky pochodů stydí, že se nejedná o typické zástupce homosexuálů, ale prachsprosté exhibicionisty, kteří jim dělají ostudu. Stejně tak se jich spousta distancuje od aktivit nerůznějších aktivistů typu Jiřího Hromady.
Je to logické. Vzhledem k tomu, že žádná diskriminace homosexuálů či jiných, např. etnických, menšin neexistuje, tyto menšiny žádné zástupce prosazující jejich práva nepotřebují a ani se o ně neprosí. Naopak, tito zástupci zhoršují jejich pověst u lidí, kteří k žádné z těchto menšin nenáleží. Pokud mají všichni příslušníci společnosti stejná práva, a někdo se pro nějakou menšinu snaží získat nová, speciální práva, musí to být zákonitě na úkor práv zbytku společnosti. A ten je pak právem naštván To se nakonec může zvrhnout, tak jako se to bohužel stalo v případě Litvy.
Jedním z projevů odporu bylo, když kaunasští řidiči MHD roku 2007 odmítli jezdit s autobusy polepenými reklamou homosexuálních organisací financovaných Unií. Tlak aktivistů a EU však stále nepolevoval. Pposlední kapkou pak byl nejspíše pokus zavést ve školkách četbu holandské umělé pohádky Král a král, pojednávající o homosexuálním svazku dvou princů.
Litevci se nechtěli podřídit celoevropské duhové revoluci a zvolili cestu reakce. Reakční zákon mimo jiné zakazuje „propagaci“ homosexuality před mladistvými. Samozřejmě, že je pravda, že se jedná o omezení svobody vyjadřování, jak řekl např. Henrikas Mickevičius z Litevského institutu pro monitorování lidských práv. Každé takové omezení je špatné a nemohu s ním souhlasit. Včetně prosazování antidiskriminační legislativy Evropskou unii, jež znamená např. omezení práva zaměstnavatele samostatně se rozhodnout i diskriminaci občanů, nenáležících k žádné uznávané menšině.
Stejně špatné je jakékoliv další omezování svobody slova, třeba zákony o zákazu propagace hnutí směřujících k potlačování lidských práv a svobod. Kromě toho by mne zajímalo, kde byly organizace Human Rights Watch a Amnesty International, když v České republice vtrhla ozbrojená komanda do bytů občanů, kteří se provinili tím, že věděli, že na akcích, které pořádali, se mohlo dít něco, co se tam nedělo ? Proč se žádný lidskoprávní aktivista neozve proti v některých evropských zemích zaváděných plošných zákazech kouření v restauračních zařízeních? Na to ať si odpoví každý sám.
