(Srbský) Lid v. Havel, Vondra, Schwarzenberg

24. března 1999 začaly bombardéry NATO bez vyhlášení války bombardovat jugoslávské území. 21. května 2008 ČR uznává nezávislý „stát“ kosovských Albánců. 3. července 2009 MVČR zaregistrovalo stranu TOP09.

<!--[endif]-->

24. března 1999 začalo bombardování Jugoslávie, jež v té době sestávala již jen ze Srbska a Černé Hory. Po měsíci a půl, 12 května, byly útoky oficiálně rozšířeny na civilní cíle. Mezi civilními cíli se objevily i nemocnice (např. při zásahu sanatoria v Surdulici bylo usmrceno 13 osob a dalších 40 utrpělo různá zranění), školy, obytné domy a historické památky.

Jako jeden z největších úspěchů označován zásah jugoslávské veřejnoprávní televise, k němuž došlo 23. dubna, zahynulo 16 lidí. Tento „úspěch“ přitom znamenal porušení Ženevských konvencí . 29. dubna pak tehdejší president České republiky Václav Havel v rozhovoru pro francouzský deník Le Monde prohlásil: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, který nikdo nemůže popřít: nálety a bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární.“

„Humanitární“ bombardování si za 78 dní vyžádalo nejméně 528 civilních obětí, jež byly potvrzeny NGO Human Rights Watch, avšak skutečný počet je pravděpodobně několikanásobně vyšší. Kromě toho byly další tisíce lidí raněny a mnoho jich přišlo o střechu nad hlavou.

Jak může být vůbec povaha jakéhokoliv bombardování, zabíjení a pustošení humanitární? Havel tím samozřejmě narážel na údajná zvěrstva, jichž se Srbové měli dopouštět na nebohých albánských obyvatelích provincie Kosovo a Metochije. Jako bod zlomu, kdy pověstný pohár trpělivosti západních politiků v čele s Clintonem a Blairem přetekl, byl určen tzv. „masakr“ v obci Račak.

O co šlo, popisuje velice dobře Martin Košťál ve své knize Globalisté útočí - Od „humanitárního“ bombardování po samostatný narkostát Kosovo (Kontingent Press, Praha, 2008):

„V noci na 14. prosince 1998 bylo přepadeno stanoviště jugoslávských pohraničníků. Na útoku se podílelo 140 teroristů. Kavárna Panda v kosovském městě Pec byla známým místem, kde se scházeli srbští studenti. Ten samý den provedli dva maskovaní teroristé z UCK útok na tuto kavárnu a postříleli 6 Srbů, z nichž čtyřem ještě nebylo 18 let. Tři Srbové byli vážně raněni.

Když se na konci roku UCK pokusila obsadit hlavní komunikaci mezi Srbskem a Kosovem, Jugoslávii již došla trpělivost. Nezbývalo nic jiného než opět do jihosrbské provincie vyslat pořádkové síly.

Dne 10. ledna zabili narkoteroristé v Račaku dalšího policistu. O pět dnů později vyjíždí obrněné policejní transportéry z Kosovské Mitrovice. Jakmile dorazily do Račaku, byly policejní jednotky ihned napadeny. Svedly zde vítěznou bitvu, po které zůstali na zemi ležet mrtví teroristé. Avšak jakmile policejní síly Račak opustily, Albánci naaranžovali mrtvá těla do řady, jako by se jednalo o masovou popravu. Když na místo přijel William Walker západní novináři, udělali z nalezených mrtvol důkaz srbské brutality. ‚Už jsem se zdržoval v mnoha válečných oblastech a viděl toho spoustu, ale Račak je tím nejstrašnějším, co jsem kdy v životě spatřil,‘ prohlásil před novináři W. Walker. ‚Je tam spousta těl, mužů, kteří byli zastřeleni nejrůznějšími způsoby, ale většinou úplně z blízka.‘ ‚Byli zjevně popraveni tam, kde leželi, vypadali jako obyčejní vesničané,‘ dodal Walker, který viděl těla s ‚hroznými zraněními, všechna v civilních šatech, jedno bez hlavy…‘

(…)

Dne 19.  února 1999 Bill Clinton v televizi sdělil světu: ‚Měli bychom si pamatovat, co se stalo ve vesnici Račak v lednu – nevinní muži, ženy a děti byli vzati ze svých domovů, přivedeni do rokle a nuceni pokleknout do špíny a zastřeleni – ne kvůli tomu, že by něco udělali, ale pouze kvůli tomu, kým byli.‘

(…)

Pravda vyšla najevo až při procesu s prezidentem Miloševičem v Haagu. Bývalý ředitel ústavu soudního lékařství v kosovské metropoli Prištině, profesor Dobrinacin při svědecké výpovědi prohlásil, že smrt všech 40 obětí nalezených v Račaku způsobila střelná zranění. Nikdo nebyl podřezán noži nebo popraven. Jediná zranění kromě střelných, která patologové našli, byla od zvířat, která ohlodávala po smrti.

Bylo dokázáno, že kulky narazily do těl z různých směrů. Prokázala se přítomnost střelného prachu na rukou mrtvých, tedy důkaz, že sami stříleli. Těla byla oblečena na dlouhodobý pobyt venku v několika vrstvách oděvu, měla těžké kožené boty a opasky vojenského stylu. Jednalo se tedy o teroristy, ne o nevinné civilní osoby. Jejich zranění odpovídala zraněním v bojové situaci. Jen jeden byl zastřelen z blízkosti.“

Srbové se údajně měli pokoušet etnicky vyčistit své území od albánských obyvatel, což mělo mít za následek exodus albánských uprchlíků z Kosova. Nakonec se však ukázalo, že drtivá většina albánských uprchlíků (asi 800 000) začala utíkat ze svých domovů až po zahájení bombardování, aby unikli právě jemu. Stejně tak před ním prchali i Srbové (asi 100 000), kteří se zároveň obávali pokračujících násilností ze strany Kosovské osvobozenecké armády UCK, jež byla v té době Američany vyřazena ze seznamu teroristických organisací.

 Politici podporující úder NATO pak opakovaně posvětili její činnost, jež sestávala zejména ze zvěrstev a etnického čištění provincie od nealbánského obyvatelstva, které se nápadně podobaly nikdy neprokázaným zkazkám o srbské krutosti, jež nám ordinovala západní média.

Ačkoliv měla být na kosovských Albáncích páchána genocida, jejich počet stále stoupá, zatímco ostatních etnických skupin ubývá, což svědčí o pravém opaku. Zatímco Albánci, kteří prchali před bombami NATO, se po skončení operace mohli vrátit, Srbové a další obyvatelé oblasti takové štěstí neměli. Situace v Kosovu pro ně nebyla, není a v nejbližší době nejspíše nebude bezpečná. Takto přišli o veškerý svůj majetek, kdyby se však vrátili, zřejmě by přišli i o život.

Karel Schwarzenberg v souvislosti s rusko-gruzínským konfliktem prohlásil: „Mírové a trvalé řešení konfliktu musí být založeno na plném uznání principů gruzínské nezávislosti, suverenity a územní celistvosti.“ Je dojemné, když něco takového prohlásí člověk, který nedlouho před tím společně se svým kolegou a členem Trilaterární komise Alexandrem Vondrou prosadil uznání nezávislosti srbské provincie Kosovo a Metochije na zbytku země vládou České republiky.

Nebylo by nejspíše úplně korektní podsouvat panu Schwarzenbergovi či Vondrovi, že musí nutně zastávat názor totožný s výše zmíněným Havlovým prohlášením jen proto, že patřili do okruhu jeho nejbližších spolupracovníků v době jeho presidentování. Avšak podpora nezávislosti srbské provincie Kosovo a Metochije je nejen pošlapáním mezinárodního práva, ale také přímým pokračováním „humanitárního“ bombardování. Jedná se o jasnou podporu názoru, že Srbové Albánce na svém historickém území utlačovali a bombardování bylo morálně ospravedlnitelnou akcí.

Mysleme na to, až nás Karel Schwarzenberg bude přesvědčovat, že máme volit jeho novou stranu.<!--[if !supportEmptyParas]--><!--[endif]-->

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->